Ve čtvrtek 3. června se sedm olomouckých neznámých, byť statečných, tváří vypravilo na dalekou cestu do srdce Jižní Moravy, aby zde na sportovním dnu VKH Brno jako jeden tým změřili své volejbalové síly s ostatními VKH či jinými sešlostmi. Složení sedmi neznámých statečných bylo: Lůca Kellerová (ta, co se na všechny usmívá:-)), Maruška Cíchová (ta, co vede schOLu), Kuba Bortlík (ten, co se nechal ostříhat:-D), Pavel Vagenknecht (ten, kterýho žádná situace nerozhodí), Peťa Kalman (ten, co jel autem), Mára Bambula (ten, co snědl sedm párků) a Pepa Lavička (ten, co má ke všemu hromadu keců:-D). Kvůli špatnému počasí se turnaj nehrál ve venkovním areálu u saleziánů, nýbrž v tělocvičně Vysokého učení technického.

Po třech pohodových zápasech ve skupině, z nichž jen v prvním jim teklo trochu do bot, postoupili bez větších problémů (a s jasným skóre 6:0 na sety) do semifinále. V něm si pohráli s domácím VKH Brno, kterému nepomohl ani statečně bojující studentský kaplan P. Josef Stuchlý SJ (ten, co hrál s takovým nasazením, že o rybičky a statečné robinzonády za míčem u něj nebyla nouze). 2:0. No a finále? Výsledek 2:0 a oslavy mohly opět po roce vypuknout. Po skončení v tělocvičně jsme se odebrali právě do sportovního areálu saleziánů, ve kterém bylo sehráno za celkem dobrého počasí alespoň finále turnaje ve fotbale. A mohlo se jít na ceny.

Vyhráli jsme:

- velké množství hormonu endorfinu v krvi (naše vzezření endorfinem doslova překypující si můžete prohlédnout na následující fotografii)

- jeden velký, pořádně vyvoněný pudinkový dortík :-) a takyjeden velký putovní pohár, kterým se bude moci až do příštího roku pyšnit naše olomoucká čajovna (viz. foto:-)) - stejně si myslíme, že příští rok zas obhájíme a potom možná ještě jednou, takže bychom si ten pohár rovnou mohli nechat (poznámka redakce)

Po zpracování pudinkové ceny se parta řidiče Kalmana vydala zpět na Olomouc, kde ještě stihli slavnost Božího Těla v kostele sv. Mořice. Samotář Pavel nasedl do šaliny a po přestupu na vlak se do Olomouce vypravil také. No a Pepa jel domů, do městyse Drásova, aby zde sdělil pocity z turnaje svojí rodině, když se ještě předtím zúčastnil mše svaté v kostele saleziánů v Brně a potom navíc stihnul ještě koupit kytku mamince, která bude mít narozeniny:-)

A co z toho všeho vyplývá? Tam jsme jeli jako nikdo, zpět jsme se vrátili v podobném duchu jako čeští mistři světa v ledním hokeji. Jen společnost Veolia zrovna bohužel neměla k dispozici autobus s otvírací střechou. Navíc ono otáčet se autobusem na náměstí Republiky by asi nebylo dost dobře možné. A tak z oficiálních oslav a ceremoniálů s fanoušky a našimi příznivci dojde jen ve skromném duchu, ne tedy za přítomnosti Roberta Záruby na pódiu na náměstí Republiky, jak jsme původně plánovali.

Nevěšte ale hlavy, příští rok můžeme sestavit klidně dva nebo tři týmy a vybojovat tak dvě nebo klidně tři první místa. A to se přece vyplatí. Tak se nebojte zapojit a společně reprezentovat celou Olomouc:-) A buďte na ňu pyšní:-P