Po tom, co se nás šest odvážných svezlo autobusem do Litovle, zahájili jsme naši pouť modlitbou a vydali se na cestu. Oporou nám byl důmyslný systém značek KČT (tímto Klubu děkujeme) a zkušené vedení náčelníka výpravy Ondry Jirásky (třikrát hurá). Tichou rozjímavou pouť rušilo pouze občasné čvachtání bahna a hluk motorů z nedaleké dálnice. V cíli nás čekala otevřená brána bílolhotského kostela, kde se po příjezdu otce Opluštila, který ze zdravotních důvodů nemohl jít s námi, konala mše, vrchol naší pouti.

Druhý, mnohými toužebně očekávaný, vrchol nám zůstal odepřen, neboť pan kostelník teprve odjel pálit (v obavě před případným zásahem cenzury neuvádím podrobnější informace, každý ať si představí, co chce). V sakristii studeného kostela jsme tedy celí vymrzlí vzali zavděk stylovým ledovým čajem a výborným sladkým občerstvením.

Za zásadní zážitek ještě považuji cestu autem  zpět do Litovle s dvěma páně farářovými psy funícími mi za krkem, čímž ovšem příliš zacházím k subjektivnímu tónu. Ve snaze o požadované objektivní zhodnocení akce tedy na závěr prohlašuji, na čem jsme se shodli - že se pouť navzdory naší občasně selhávající termoregulaci velmi vydařila.

Eva Svobodová