Celá pěší část poutě probíhala v tichu. K rozjímání nás kromě krásné probouzející se přírody vybízely i úryvky křížové cesty. Krátce po sedmé hodině už jsme měli po pravici baziliku a po levici Olomouc jako na dlani. „Povinná“ společná fotka ještě ani nevystydla, když zachrastily klíče v zámku a ve dveřích chrámu nás s úsměvem přivítal otec Gorazd. Díky ochotě místních premonstrátů a přítomnosti celebrujícího otce Pavla jsme mohli ve skvostném prostředí slavit mši svatou a společně tak dokonale nastartovat den. Po mši na nás v sále místního kláštera čekala skutečně bohatá snídaně. V jejím průběhu už mnozí z nás museli kvůli studijním povinnostem odcházet na autobus zpět do města. Nakonec jsme před půl devátou, ač neradi, museli zázemí kláštera opustit i my zbylí a zahájit sestup do hanácké metropole. I díky krásnému počasí jsme ještě pěšmo prošli alejí, ale v Samotiškách už jsme dál svou fyzickou připravenost netestovali a s ohledem na to, že máme téměř celý den před sebou, jsme využili služeb olomouckého dopravního podniku. Úplnou tečku za ranní poutí jsme už v menším počtu asi osmi lidí udělali v podobě společné kávy pod městskými hradbami ve výpadu.

Jistě nelitoval žádný, kdo se ve čtvrtek rozhodl zkrátit si spánek a vydat se na postní pouť a donést své úmysly až na oltář při mši svaté. Pouť jako celek byla také vděčnou příležitostí ke ztišení, zamyšlení, urovnání myšlenek a načerpání energie.

Bohu díky

Matouš Venkrbec