Společně jsme dávali dohromady, kolik dopravních prostředků po cestě vystřídáme: tramvaj, vlak, trolejbus, autobus, pěškobus… Dokonce se k nám později připojil jeden kamarád na koloběžce. Do našeho rozjímání začal pískat vlak, tak jsme se všichni společně vydali na nástupiště a nasedli do vlaku. Cesta vlakem rychle utíkala, vesele jsme se bavili a švitořili, brzy jsme dojeli do Otrokovic. Poté, co jsme vystřídali další dva dopravní prostředky, jsme dojeli na konec vesnice jménem Provodov. Krajina se během cesty vyměnila. Od rovin Hané jsme se dostali až ke kopcovité krajině Valašska. Byla teplá noc, srpek měsíce jasně ozařoval hvězdnatou oblohu, vysoké smrky se tyčily jako hradby. Vydali jsme se do strmého kopce a pomalu jsme vyhlíželi poutní kostelík. Dočkali jsme se. Na příhodném místě někde uprostřed kopce, se ke kostelíku táhlo dlouhé schodiště. Kostelík, postavený v barokním slohu, byl osvětlený, ostře se rýsoval na pozadí tmavého lesa. Poté, co jsme si odložili batohy, nás čekala slavnostní mše. Během mše na nás padala únava, bylo už pozdě v noci. Mše byla krásná, varhany a zpěv byly oslavou celého dne. Zpětně mi připadá, jako by celý obřad byl zastřen snovou mlhou. Po mši jsme se šli občerstvit na faru, která stojí hned pod kostelem. Myslím, že během povídání, jídla a pití, jsme se všichni seznámili. Posilnili jsme se, káva nám zvedla tlak a začali jsme se zase chystat na cestu. Na konec jsme si připili valašskou slivovicí a zvedli jsme kotvy. Po cestě jsme načerpali vodu ze zázračného pramene, který byl velmi osvěžující. Šli jsme prudkým svahem nahoru, kolem byla rozmístěna zastavení křížové cesty. Po delší době, kdy jsme šli lesem, jsme se zastavili na louce. Obdivovali jsme hvězdnou oblohu a skoro by se nám tam chtělo zůstat a po zbytek noci ji sledovat. Náš průvodce ale věděl, že tohle nebylo smyslem naší pouti, proto jsme vyrazili dál, abychom mohli dojít k dalšímu cíli, jímž byly Luhačovice. Cesta nás bavila, v druhé půli jsme pokračovali téměř pořád dolů z kopce. V údolí zasvítila světla, blížili jsme se k městu. Lázeňské město nás přivítalo kolonádou. Brouzdali jsme kolem krásných pavilónů a palem a ochutnali místní prameny. Ptáci začali zpívat a jitro začalo přicházet. I když jsme se luhačovických salámovek nedočkali, přicházející ráno odneslo naši nespokojenost. Začali jsme se pomalu loučit s některými členy výpravy. Všichni, kteří pokračovali směr Olomouc, nasedli do vlaku. Po cestě většinu z nás zmohl spánek. Vlak rychle utíkal a odnášel nás daleko od Provodova i Luhačovic a nám bylo jasné, že nás vzpomínky budou ještě dlouho hřát. Ani jsme se nenadáli a byli jsme doma, nastal další den. A mně a možná i ostatním připadalo, že to byla velmi krátká noc.

 

Maruška Kouřilová