Cílem naší cesty bylo již tradičně hlavní moravské mariánské poutní místo Svatý Hostýn. Ale nebyla to jen tak obyčejná cesta či snad výlet. Společně jsme vyrazili na pouť. A k pouti patří rozjímaní v tichu a sebezapření.

V pozdních nočních hodinách jsme dorazili do Bystřice pod Hostýnem. U hřbitova začalo silentio a modlitba křížové cesty. Studenti se střídali v četbě úryvků z Písma svatého a v nesení kříže. Modlitbu vedl otec Petr. V lesním tichu jsme nesli nahoru své úmysly, své prosby, ale i své díky. Modlitba křížové cesty nás inspirovala k přemýšlení o Pánově oběti na Kalvárii za nás všechny. Při pohledu na utrpení Pána Ježíše Krista se naše každodenní starosti jeví malichernými.

Když jsme doputovali na vrchol Svatého Hostýna k bazilice, psal se již čtvrtek. Díky velkorysosti hostýnského duchovního správce P. Šolce jsme se mohli v poutním domě ohřát a občerstvit. Naskytla se také příležitost seznámit se s ostatními spolupoutníky. A to nejlépe při seznamovací hře, ve které se hledaly a našly známé dvojice. Tak se poutní dům hemžil Patem a Matem, Maxipsem Fíkem a Ájou, Křemílkem a Vochomůrkou a dalšími postavičkami. Bylo radostí zjistit, že se na pouť vydali nejen zkušení dlouholetí poutníci i mnoho studentů prvních ročníků.

Vrcholem naší pouti byla adorace před Nejsvětější Svátostí v bazilice. Doputovali jsme k Panně Marii, abychom se mohli poklonit jejímu Synu, který sám sebe rozdává jako Chléb života. Poklekli jsme a ve ztišení jsme chválili Pána. Pak jsme zazpívali i několik písní za doprovodu kytary. Nakonec nám otec Petr udělil svátostné požehnání.

Potom už byl nejvyšší čas sejít dolů do Bystřice, abychom stihli první ranní vlak do Olomouce. Únava již byla znát, proto mnozí cestu prospali. Před sedmou hodinou ranní jsme se vrátili do města našeho studia, někteří rovnou do postele, jiní hrdinně na přednášku. Sice unaveni na těle, ale posílení na duchu. Děkujeme Bohu za milosti, které nám pouť přinesla. Deo gratias!

Richard Weis