Hostyn

Během prvního únorového týdne od 3. do 10. února se na Svatém Hostýně konala ignaciánská individuálně doprovázená duchovní cvičení, která již tradičně pořádaly společně brněnské a olomoucké VKH. O dojmech z nich hovoří ve svém článku jejich olomoucký účastník.


Ignaciánské exercicie na Sv. Hostýně nám začaly společnou večeří v poutním domě, kde jsme se posléze po celý pobyt stravovali. Po večeři jsem se seznámil s ostatními lidmi, se kterými jsem měl následující týden „mlčet“. Sešlo se nás celkem osm – šest lidí z VKH Brno (pět kluků a jedna slečna), páter Petr a já. Po večeři nám otec přibližně vysvětlil, jak budou exercicie probíhat, a dal nám pevné body našeho dne. Ráno v 8 hod. ranní chvály, pak snídaně a čas na rozjímání až do mše svaté, která byla v 11.45 a po ní oběd. Další rozjímání až do nešpor, které byly v 18 hod. a po nich večeře. A opět prostor k rozjímání. Dále nám řekl, že si do toho máme dát čtyři meditace denně (půlhodinové až hodinové), kdy nám vždy dá nějaký úryvek z Bible, a taky že odpoledne se máme napsat na rozhovory s ním, kdy zhodnotíme naše meditace a naše myšlenky. A dále snad už jen stačí k programu říci, že jsme měli mlčet a být jen s Bohem.

Mně osobně tento program vyhovoval. Jelikož nejsem zrovna ranní ptáče, tak jsem vstával těsně před chválami. První meditaci jsem měl po snídani, druhou po obědě, posléze rozhovor s otcem, dále pak třetí meditace a po večeři poslední. Meditace jsem trávil v kapli, jelikož je to místo, kde se dokážu ztišit asi ze všeho nejvíc a taky když člověka nic nenapadá nebo je již unaven, stačí jen hledět na svatostánek a nechat Boha, ať zase „mluví On“. A můžu říct, že je to skvělá věc, jak poznat opravdu Písmo svaté i sebe samého. Já osobně jsem byl několikrát překvapený, jak mě nějaký text, který jsem znal prakticky nazpaměť, dokázal oslovit a naplnit svojí hloubkou a krásnou. Všechno samozřejmě nebylo růžové, někdy jsem do úryvku nemohl moc „proniknout“ a někdy mi otevřel rány, které v sobě mám, ale aspoň jsem je mohl odevzdat Bohu.

Ve volných chvílích jsem si zašel prohlédnout baziliku, prošel jsem si křížovou cestu, zašel na hostýnský hřbitov, do lesa, na vyhlídku k „vrtuli“, nebo jsem byl na pokoji, četl Bibli, nebo přemýšlel… a taky samozřejmě jsem se snažil modlit a vnímat Boha.

Každopádně bych to všem doporučoval: je to skvělá zkušenost a řekl bych, že člověk občas vypadnout a být jen s Bohem prostě potřebuje.

Roman Frolek