V době, kdy se většina mladých schází v hospodě, se zhruba padesátka nadšených mladých poutníků sešla na olomouckém vlakovém nádraží. Celé akci předcházela studentská večerní mše u Sněženky s motivačním kázáním, díky čemuž narostl počet účastníků na neočekávané a o to krásnější číslo. Sám kazatel o. Miroslav Herold šel příkladem a postaral se o duchovní doprovod celé pouti.
Vlaková cesta do Bystřice pod Hostýnem uběhla až příliš rychle, a tak jsme mohli, ještě plni sil, začít meditativní (a blátivou) křížovou cestu k vrcholu. Během čtrnácti zastavení jsme na nesený dřevěný kříž přibíjeli naše slabosti a chvíle odmítání boží cesty. Výstup byl namáhavý, ale závěrečný pohled na osvětlenou noční baziliku jako světlo v temnotách stál za to.
Nahoře se nám dostalo pravého poutnického uvítání, v zázemí poutního domu jsme se mohli ohřát a občerstvit. Protože však nejen chlebem živ je člověk, brzy jsme se přesunuli do samotné baziliky na bezmála hodinovou adoraci, při které jsme Pánu svěřili myšlenky nejen své, ale i všech, kteří na studentské mši přinesli svůj úmysl k oltáři.
Po adoraci a nezbytném společném focení, jsme se vydali na mnohem halasnější a společenskou cestu dolů. Tehdy ještě pro únavu nebylo místo. Na nádraží a poté i ve vlaku si už hodiny beze spánku vybraly svou daň. Všichni zívali a klimbali, někteří regulérně usnuli spánkem spravedlivých. Ještě, že nás šikovné slečny v Olomouci o půl sedmé ráno vzbudily, jinak bychom tam spali šťastně až dodnes...


Jan Morcinek