„Kam běžíte?“ ptají se náhodní kolemjdoucí dvou kluků, kteří celí uřícení pospíchají jednou olomouckou ulicí.

„Pro peníze. Na Dolní náměstí,“ odpovídají.

„Cože??? A kolik?“

„Dvacet tisíc!“

„Jako fakt? Tak to běžíme s vámi!“

Tohle není určitě jediná situace, o které bychom jako účastníci noční hry VKH mohli vyprávět. Kolemjdoucí se nad námi mohli pozastavit, zasmát se nebo se dost možná trochu vyděsit (a tomu bych se vůbec nedivila). Zkuste si představit, že si poklidně jdete noční Olomoucí směrem domů a najednou na vás zpoza rohu vyběhne asi desetičlenná skupinka, která vykřikuje něco o vojácích a o tom, kudy se někam dostat…

Našim úkolem bylo postavit co nejvíce budov, které jsme si mohli koupit za nasbírané suroviny. Ty jsme mohli získat na různých místech. Na těch nejvzdálenějších bylo surovin nejvíce. Proto jsme se častokrát rozhodli vydat až na Dolní náměstí, takže nachozené kilometry v našich nohách by dohromady dávaly možná víc, než kolik jsme v Olomouci celkově stihli za ty dva měsíce školy nachodit. To ale nebylo všechno. Nestačilo jen donést nasbírané kousky na Aletti, bylo totiž potřeba vyhnout se přitom vojákům z jiných týmů, kteří na nás číhali většinou ve větších skupinkách na Náměstí Republiky.

Asi kolem půlnoci jsme rychle dosbírali na poslední chvíli, co se dalo, a po vyhlášení konce jsme se shromáždili na Aletti a čekali na vyhlášení výsledků. Měla jsem to štěstí být ve výherní skupince, takže jsem byla opravdu nadšená, ale věřím, že i ti, kteří se zrovna nejvýše neumístili, si hru užili. Po chvilce slávy, kterou jsme si vychutnali a po vyfocení našeho vítězného týmu (což pro mě byla spíš nutnost kvůli tomu, co ze mě dvouhodinové pobíhání a procházení městem udělalo :D), jsme se přesunuli do čajovny. Tam jsme si mohli dát svařák, na který se mnozí už nějakou chvíli těšili, protože voněl po celé chodbě už v průběhu hry.

A co tak dodat nakonec… Bylo to opravdu moc fajn a těším se na další rok 😊.

Petra Slámková