Na ranní výšlap na Svatý Kopeček se těším vždy už od začátku roku a hned, jak se dozvím termín, hned si ono ráno blokuji jako nepřekročitelnou akci, kde nesmí být nic jiného.

 

Je kouzelné vstát po několika málo hodinách spánku před pátou hodinou ranní, abych byl o čtvrt na šest na hlavním nádraží, o půl jsme mohli vyjet a o tři čtvrtě na šest, už v naprostém světle, vystoupit ve Velké Bystřici zastávce, kde na nás jako každý rok čekal místní farář Otec Josef Opluštil. Krom jeho krásného uvítání jsme byli také olízání a postrkáni jeho energickým psem, na kterého se během pouti a po ní volalo všelijak: Baltazare, Balošku nebo třeba Slone... Závěr je jasný: jeho pes je skvělý a všichni se do něj zamilují na první dobrou.

 

Ještě na zastávce jsme se představili, přečetli si novozákonní úryvek, který jsme pak každý dostali vytištěný, abychom nad ním mohli během první poloviny cesty za chůze meditovat. Hlavním termínem byl “nedochůdče”. V půli cesty jsme se zastavili, rozdělili se do dvojic a dostali téma k hovoru, nad kterým jsme po dvojicích diskutovali až k bazilice na Kopečku. Tam už nás vítal místní premonstrátský farář Otec Bernard, který zanechal baziliku našemu skromnému užívání ke mši svaté, která byla tichá a nesmírně intenzivní.

 

Čím nás po mši svaté premonstráti opět mile překvapili, byla jejich nabídka bohaté snídaně. Mám ten dojem, že jsme i v docela malém počtu ujedli tak minimálně polovinu zásob. Někteří se již postupně odloučili a někteří ještě zůstali na mši o deváté, když dostali od jednoho z dalších premonstrátských kněží vyjít ke zvonům. Možná ono hrůzné vstávání a zdánlivě ztracený čas není mnohým srozumitelný, ale těm, kdo se zúčastnili, už je jasné, oč tu běží...

Ranní poutník

31945645 10155801007093220 7239973190582140928 n