Odpoledne pro prváky jsem nedočkavě očekával. Netušil jsem, kolik lidí přijde, jací budou. Jestli budou komunikovat, mlčet, budou apatyčtí nebo naopak energičtí. Zda se všechno stihne, jak se stihnout má, jestli dorazíme tam, kam máme, jestli stihnu po konci akci odjet do Zlína, kam jsem se moc těšil.

 

Opět všechno dobře dopadlo. Dorazilo celkem asi šestnáct prváků, několik radních. V počátku jsme měli v plánu se seznamovat před katedrálou, ale blížící se mrak o velikosti Maďarska, který nám začal hrozit vodními děly, nás však přesvědčil o tom, co jsme si sami nechtěli připustit - chceme se seznamovat v katedrále. Situace v katedrále nám hrála do karet - nebyli v ní žádní věřící. A když nad tím tak uvažuji, tak ani nevěřící. Zahráli jsme si několik seznamovacích her a když jsme je skončili a chtěli vykročit ve směru věž katedrály, sám pan kostelník se k nám připojil, neb nás sháněl, abychom už už šli. Rádi jsme ho poslechli.

 

Výstup na vrchol katedrály nebyl časově vůbec náročný. Nikdo totiž neomdlel ani se nepozvracel. Rychlost větru přímo na věži byla ale tak vysoká, že jsem chvíli uvažoval, jestli už neletíme k moři na Rhodos. Nebylo tomu tak. Hned po sestupu jsme navštívili Centrum Aletti a milou Sněženku. Po těchto zdvořilostních návštěvách jsme šli centrem města až do Café na cucky, kde jsme si ve dvou lidech, neb se všichni ostatní cestou poztráceli, vystáli patnáct minut frontu na kávu, abychom ji do sebe v šestnácté minutě vyklopili a v síle tohoto nápoje se vydali vstříc dalším těžkostem života. Jsem moc rád, že jsem na tomto Odpoledni byl.

Michal Štverák

image1