Do Senice nás pět účastníků přijelo ve čtvrtek odpoledne. Čekala na nás stará barokní fara, toho času nově opravená, ze které dýchala nejen dlouhá minulost, ale především chlad. Místní kněz, otec Petr, nás uvedl a později sehrál velice důležitou roli, jak se sami dočtete.

Po ubytování, nákupu, uvařené a snědené večeři jsme naplánovali adoraci v kostele. Osobně jsem adoraci prožíval velice intenzivně a myslím, že jsem nebyl sám. Čas při ní ubíhal velice rychle, takže záhy jsme zjistili, že před Pánem klečíme, modlíme se, zpíváme, nebo v tichu nasloucháme Jeho hlasu už přes 2 hodiny. Čas běžel dál a po více než 3 hodinách nás přece jen od soustředění se k modlitbě odváděl chlad, hlad, popřípadě bolest nejvíce zatěžovaných částí těla, což nepochybně kolena a záda byly.

Až po víc jak třech hodinách jsme zjistili, že otec Petr na nás čeká, až pro něj přijdeme, aby adoraci ukončil požehnáním. Kdybychom to věděli od začátku, tak by adorace skončila přece jen trochu dřív. Ale bylo to od Ducha Svatého tak fikaně zařízené, že pro nás nachystal krásné tři hodiny před Nejsvětější Svátostí, do kterých se promítly chvály, díky, prosby, rozjímání nad Písmem, ale i přemáhání sebe sama v poslední hodině večerního bdění.

Den jsme ukončili noční procházkou se svatým růžencem a následující ráno jsme před odjezdem modlitbou v kostele mimo jiné poděkovali také za Mariino „fiat“, které si ten den církev zvlášť připomínala.

Díky za to, že jsme se na obnovu přece jen vydali, díky za vedení Duchem Svatým nejen při adoraci, díky za všechny milosti a obdarování, kterých se nám při obnově dostalo a dostává každý den!

Pepa Stehlík