Tito odvážní měli ale jiný, ušlechtilejší úmysl. Rozhodli se obětovat Pánu jednu noc.Vydali se na pouť, aby přinesli Pánu prosby, chvály, díky i klanění týkající se všech událostí jejich života, které byly a které budou. Je třeba říct, že pouť není o výkonech či turistických túrách, pouť má mít především rozměr duchovní, jako vnitřní obnova v tichu, zastavení se na životní cestě, rozjímání, má být nástrojem pokání, sebezáporu, pokoření se, sdílení se ve společenství, a má takkaždému účastníkovi pomoci přiblížitse k Pánu a prohloubit jeho víru.

Po zážitkové jízdě vlakem do Bystřice pod Hostýnem tedy těchto dvaadvacet zahájilosvou noční pěší pouť křížovou cestou s Kristem. Když stoupali vzhůru tou temnouláskyplnoucestou kříže, do které vkládali prosby osobní i společné, v duchu tichého rozjímání žasli nad nepochopitelně nádhernou Boží láskou, nad Kristovou obětí vykoupení a nad krásou Božího stvoření. A takto, v duchu evangelia, prošli všech čtrnáct zastavení, aždorazili před samotnou Baziliku Nanebevzetí Panny Marie na Svatém Hostýně, kde je už očekával otecPetr H.

Po požehnání před bazilikou pak následovalo křesťanské agapé v jednom z poutních domů, zábavná a obohacující seznamovací hra, bdění s Pánem při adoraci a svátostné požehnání v bazilice. A s Pánem oněch dvaadvacet zdárně sestoupilo z těchto ducha povznášejících výšin zpět do civilizace, cestou ve vlaku nezaspali a vysedli všichni v Olomouci…a ve jménu Páně se rozešli ve společném doufání, že Pán slyší a vyslyší všechno to, co mu v tétodlouhé noci svěřili a že příští rok se na pouť vydá více odvážných!

(B.M.G.)