Homilie ze „studentské“ mše sv. u Panny Marie Sněžné 19.9.2O12 – Mons.Josef Hrdlička

Mladí přátelé, právě jsme slyšeli, že si Pán posteskl slovy: „...hráli jsme vám a vy jste netančili...“ což můžeme chápat i slovy: Donesl jsem vám radostnou zvěst a vy nejásáte! Myslím, že zde a teď to neplatí, protože zde se zpívá, a to docela jásavě – a vůbec mládí je od přírody „nastaveno“ na radost, veselost, zpěv atp. – Četl jsem od Benedikta XVI. zajímavou větu, že velké barokní chrámy  církve vyjadřují jakési „fortissimo radosti z Boha“ – jak úchvatnou architekturou, tak sochami, obrazy, hudbou  a vším, co v nich je – to je fortissimo radosti z Boha – a týká se i tohoto překrásného barokního chrámu Panny Marie Sněžné, obzvlášť ve chvíli, kdy splyne se živým chrámem Vašeho mládí, Vašich srdcí, milí studenti, kteří i když už začínáte prožívat studijní rok, tedy  vážné období, ve kterém jde o hodně, přesto hodláte zůstat především radostní a někde ve Vás  přetrvávají i prožitky ze  Žďáru, či předtím z Madridu nebo jiných míst v naší zemi, a že si tuto radost a tento plamen nedáte vzít. Ano, mládí je také „fortissimo radosti z Boha“.  Přesto platí, že kvalita orchestru se obecně posuzuje podle kvality pianissima – neboli  podle schopnosti  ztišit se - až do té tiché základní tóniny, protože Bůh k nám vysílá na velmi jemných vlnách, které vyžadují velké ztišení.

Slyšeli jsme v prvním čtení tzv. Velepíseň lásky – text starý dva tisíce let, autorem je sv. Pavel, a ten vystihl lásku tak osobitě, aktuálně a nadčasově, že stěží někde najdeme v celé světové literatuře o lásce něco silnějšího. – Cituji z textu: „Teď vám ukážu ještě mnohem vzácnější cestu,“... než jsou ty jiné. Teď by tedy měli zpozornět především mladí lidé, kteří touží po lásce a to duší i tělem. Cítíte, že jste stvořeni z lásky a pro lásku a určitě vám záleží, aby se pro vás láska stala vzácnou životní hodnotou. Budeme tedy pozorně poslouchat, jaká je láska. Hovoří sv. Pavel, l Kor l3. Ale není to jen Pavel, je to Boží Slovo vdechnuté Duchem svatým:

„Láska je shovívavá, dobrosrdečná, láska nezávidí, láska se nevychloubá, nenadýmá, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, bolí ji, když se dělá něco špatného, láska se raduje, když vidí, že lidé žijí podle pravdy. – Láska všechno omlouvá, všemu věří, nikdy nad nikým nezoufá, všechno vydrží. Láska nikdy nepřestává.“ - - - -  Toto se nedá přečíst jedním dechem, každé slovo, každý větný člen je dimenzován na tak silný obsah, že vyvolává asociace v našem myšlení, které přímo volají po hlubším zpracování. Představ si třeba, že do databáze počítače zaneseš životně důležité informace, na kterých závisí projekt tvého života. A víš, že každá chyba může ten program znehodnotit více či méně nebo úplně. Kolik nápověd o tom, co je láska, můžeme slyšet z konzumního světa, kde je láska považována jako zdroj požitku, něco, co může nezávazně skončit, jakmile nám to přestane vyhovovat. Nic takového !  -  Zde hovoří sám Duch svatý, který je láska sama a který je Tvůrce a nejvyšší Zdroj každé skutečné lásky.

Zkuste si pro celý život vzít na vědomí tento odstaveček jako něco, co je navigací, kompasem, stálým průvodcem na cestě lásky, a tedy života. Podle ní korigujeme sami sebe, rozvíjíme se ve svém charakteru, ve svých vztazích.

l Kor l3 (to je velice šťastná třináctka) Zkuste si nejprve ten odstaveček přečíst tak, že místo slova „láska“ dosadíš pojem Bůh – Vždyť Písmo říká, že Bůh je láska. - Např. zkus říci: Bože ty jsi shovívavý, ty jsi dobrosrdečný, ty zapomínáš, když ti někdo, a třeba já ublížím, Tobě, Bože, působí bolest, když vidíš, že se děje něco špatného, a máš radost, když vidíš (třeba i mně) žít podle pravdy. Ty, Pane, všechno omlouváš (snažíš se vážit všechny polehčující okolnosti v mých selháních), ty všemu věříš (i tehdy, když ti v každé zpovědi slibuju znovu a pořád dokola, že se opravdu polepším a nic moc se neděje), ty nikdy nad nikým nezoufáš, ty i se mnou a s každým všechno vydržíš a nikdy mě nepřestáváš milovat. – Pokud toto prožiješ třeba v tiché adoraci, je to jako bys přijal infuzi nezničitelné naděje a útěchy, jakou ti nikdo a nic na světě nemůže dát ani vzít. A přitom to není žádná úniková droga, žádný paralelní či klamný svět, ale pravda pravdoucí, ověřená tisíciletou zkušeností všech pokolení. Jen to zkusme!

A ještě můžeš provést s tímto textem jeden domácí úkol: když budeš zpytovat svědomí, čti tento odstaveček velmi pomalu, slovo za slovem, a místo slova láska tam tentokrát dosaď své jméno, myslím křestní jméno.  Zkus Bohu říkat: Pane, já (Petr či Honza či Monika) – jsem shovívavý, jsem dobrosrdečný – já, (Hanka či Pepa) – nemyslím jen a jen na sebe, nerozčiluji se, zapomínám, když mi někdo ublíží, – já, (Markéta nebo třeba Jarda), nikdy nad ničím nezoufám, mám výdrž, všechno vydržím, .... ano, to můžeme zkusit, ale nediv se, když najednou zjistíš, že musíš přestat, protože co říkáš, není pravda, že tento vzorec pro tebe dosud úplně neplatí. A v té chvíli vlastně objevíš, že ti Boží slovo nabídlo nejen skvělé zpovědní zrcadlo, ale doslova zpovědní rentgen, aby ses detailně a pravdivě viděl, protože přece chceš být krásný, chceš být originál, a ne nějaký kýč či kopie – a zde ti sám Ježíš nastavuje zrcadlo a Duch sv. je přitom, protože jde o tebe, o tvou lásku, o tvou lidskou kvalitu, jde o tvůj životní příběh.

I tam, kde např. chlapec či dívka k sobě cosi cítí a věří, že je to volání k lásce, která má dát smysl celému jejich životu a štěstí, pak vy, mladí přátelé, kteří takto začnete sami tuto lásku hledat a pěstovat či testovat, poznáte, že nejlepší cesta je napojit se na Zdroj, který je Láska sama. A Písmo říká, že „Bůh je láska.“ Takže ten, kdo dá na první místo sám v sobě lásku k Bohu, touhu po Něm, úžas z Něho, dosáhne toho, že se tato „kvalita“ promítne i do vztahu k bytosti, kterou miluje a s kterou chce tuto lásku naplnit. I oni vůči sobě objeví touhu, která je odrazem touhy po Bohu, objeví úžas z tohoto daru, a ten je plodem úžasu z Boha. A celý život neskončí s jejím objevováním. – Nechme se i v tomto daru vést Duchem svatým, pod ochranou Panny Marie, matky krásného milování. A to jak v období počínající známosti a prvního bytostného sbližování, tak ve vztahu snoubenectví a pak manželství, které teprve přijímá od Boha onu pečeť posvátnosti, a z něho plynoucí právo na úplné odevzdání i v tělesném sebedarování.

Když jsem byl jako vy mladý, tedy před hodně lety, četl jsem jednoho psychologa, který radil mladým: Ten, kdo by rozvíjení lásky chtěl urychlit a příliš rychle ho převést na tělesný styk, podobá se čtenáři krásné knihy s úžasným příběhem, který by nevydržel napětí děje a

přeskočil třeba 100 stránek, aby věděl, jak to dopadne. Takový čtenář by si zkazil celý příběh. Už by se nemohl vrátit zpět, protože ví, jak to bude dál a knihu nejspíš předčasně odloží, protože vypadl z kontextu a sám si zmařil prožitek toho příběhu. I láska se může pokazit tím, že se nedodrží pravidla, která stanoví Bůh, a jde se svévolně za svým pojetím. Proto se rozpadá většina manželství, která začínala velmi slibně.

I toto můžeme vložit do úmyslu dnešní mše svaté. Aby naše životní láska se plně vydařila, aby se nestala něčím nepodařeným, aby byla originál, a ne kýč, jakých vidíme kolem na všech možných reklamách či plakátech. Bůh v tobě sleduje svůj originál, svůj obraz. Chce ho spolu s tebou vytvořit. Národ mohou zachránit jen pevné rodiny s krásným vztahem pravé lásky.

Myslíme i na naše bohoslovce, jejichž jediným životním partnerem v lásce se stává Kristus. Kéž všichni tuto cestu, nad jiné vzácnou, podle Pavlových slov, dokážeme přijmout a naplnit. Co už teď říci jiného, než Maran atha, přijď Pane Ježíši a proměň slova v činy, jako proměníš chléb a víno ve své tělo a krev.